Článek o tom, proč je důležité v online výuce v krizové situaci správně zacílit a změnit třeba své požadavky. A jak moc potřeba je, aby se online výuka stala příjemnější a co nejvíce lidská pro obě strany. O své zkušenosti profesorky na univerzitě Tecnológico de Monterrey v roce 2017, kdy Mexiko postihlo ničivé zemětřesení, vypráví Eva Kubátová.

Online výuka v krizové situaci není ve světě nic nového, je možné čerpat inspiraci od kolegů ze zemí, kde se třeba díky přírodním katastrofám dostávají do takovéto situace častěji (například o inspiraci japonským systémem online výuky mluví v rozhovoru pro Digitální lektory na YouTube Katka Chlumská). Dnes Vás přeneseme do Mexika roku 2017, kdy ho ohromilo silné zemětřesení a bylo potřeba se také vypořádat s výukou například na univerzitách. Autorka dnešního článku je Eva Kubátová, tlumočnice, překladatelka a autorka projektu Mexikopedie. Shodou velikých náhod známe Evu obě dvě. Ivana skoro celý život (z gymnázia, z jedné vysoké školy, z druhé vysoké školy, z doktorátu) a Hanku si Eva našla jako lektorku francouzštiny. Zajímavostí je, že toto se stalo dávno předtím než se Hanka s Ivanou potkaly na Instragramu v srpnu 2019.

Přenést se přes sutiny na online vlně

Celý svět a s ním i Česká republika se potýkají s koronavirem, není snad nikoho, kdo by o něm neslyšel, i v  těch nejzapadlejších koutech planety. Zeměkoule jako by se na chvíli zpomalila, infrastruktura byla v rámci opatření omezena a všichni se tak potýkáme s tím, co pro nás tohle zabrždění znamená. Pro řadu lidí je to úplně poprvé, co takovou krizi zažívají, ale tenhle pocit už znám, už jsem ho bohužel jednou zažila. Bylo to v  září 2017 po zemětřesení v  Mexico City. Bylo to děsivé a dodnes mě to občas vzbouzí uprostřed noci. Byla to síla, zeměkoule nám dala najevo, že jsme proti ní taaakhle malincí. Nechci se tímhle článkem zapsat na seznam těch, co současnou situaci analyzují, a už vůbec ne tady chytračit, jak se k tomu postavit. Inu, protože tomu sama nerozumím a pořád se v té současné situaci snažím nějak zorientovat.  

Chtěla bych ale naopak alespoň částečně předat zkušenost, co podobně vyhrocená situace tehdy udělala s výukou, protože jsem tehdy pracovala na univerzitě Tecnológico de Monterrey v Mexico City. Kampus nám při zemětřesení prakticky spadnul a v  sutinách zemřelo pět studentů. Nikdy, jako vážně nikdy, na ten den nezapomenu. Ale nějak jsme z  toho v rámci možností dokázali vytřískat strašnou spoustu lidskosti a nových přístupů k výuce, posloužilo nám to k  přehodnocení tun testů a zkoušek a referátů a semestrálních prací a esejů a vůbec všech podobných kontrolních mechanismů. Vystoupili jsme z komfortní zóny před tabulí, ale ne do nějakého diskomfortu. Ba právě naopak - vstoupili jsme do ní zpět oknem, eh, tedy online výukou. Bylo to moje poprvé a byla to skvělá zkušenost.

Byl to právě program Zoom, přes který jsme se po mnoha úvahách a konzultacích s odborníky, rozhodli v plénu profesorského sboru učit. Bylo to vážně vzrušující dobrodružství, při kterém jsem netrpělivě čekala na každé pípnutí připojeného studenta. A i když jsem si od toho na počátku nic moc neslibovala a říkala si, že to „stejně děláme jen proto, aby rodiče studentů, platící nemalé školné, byli spokojeni, že se aspoň něco dělá“, bylo to nakonec daleko lepší. Online svět je sice často více roztěkaný, ale tady se přednášky skvěle zacílily. Možná i tím, že to najednou nebyly přednášky, ale spíše dialog. Všechny ty vychytávky sdílených tabulí, hlášení se studentů při dotazech, online kvízy Kahoot, byly nejdřív noční můrou a studenti se mi neustále hihňali, jak jsem si pod fousy občas zanadávala česky, když mi něco nefungovalo na první kliknutí. Ale po pár lekcích jsme to společnými silami sfoukli jako svíčku na dortu. Prostě snadno.

Na základě společné domluvy všech přednášejících stejného zaměření jsme vytvořili okruhy témat na místo přesně nalinkovaných osnov a sylabů. Když se přednáška zvrhla v online debatu, vůbec to nevadilo, právě naopak. Z  dokončeného semestru jsme si totiž odnesli ještě jednu cennou zkušenost, a to, jak i v online prostředí zachovávat úroveň diskuse a nesklouzávat k onomu pověstnému „hejtování“ z  bezpečí své vlastní obrazovky. Přes sutiny pobořeného města jsme se tehdy přenesli na online vlně do dob bezpečnějších, a nakonec to netrvalo ani tak dlouho. A o to cennější byla pak zase setkání naživo.  

Když jsem pak o drahnou řádku měsíců později hledala výuku francouzštiny online, tak už jsem za sebou měla právě tuhle cennou zkušenost se Zoomem a jinými aplikacemi k  online výuce, a věděla jsem tak poměrně přesně, co do své poptávky napsat. A našla jsem si Hanku. A Hanka to s  online výukou umí na jedničku. Ale o tom zase příště.

Eva Kubátová

Žiju v Mexiku a žiju Mexikem, tak by se asi stručně dal popsat můj životní směr a rytmus posledních šesti let. Po dokončení doktorského studia na Středisku ibero-amerických studií FF UK jsem zde zapustila své osobní i profesní kořeny. Jsem soudní tlumočnice a překladatelka, ale také glosátorka a nadšená pozorovatelka všeho mexického. Narazíte na mě v článcích v Lidé a země či Koktejlu a také na pultech knihkupectví. Ale nebojte se na mě obrátit, pokud potřebujete provést nějakým zdánlivě nezvladatelným byrokratickým mexickým procesem, ve kterém byste ocenili právě třeba moje (nejen) překladatelské či tlumočnické služby.

Mexikem už žiju spoustu let a ona láska se postupně přetransformovala v projekt Mexikopedie, ve kterém vás ráda zavedu do svého světa, plného (rozhodně nejen) sombrer a kaktusů. A povím vám i tajemství – do roka a do dne bude Mexikopedie na pultech českých knihkupectví. Ale pst, nikomu to neříkejte.